Utváření kraje – Nástup dnešního lesa – Vliv člověka a útočiště druhů – Přirozený vodní režim – Výhled do budoucnosti

Utváření kraje

Krajina je prostorem, v němž ožívají staré mýty a příběhy. V její dnešní podobě jsou vepsány dějiny vztahů mezi lidmi a přírodou, je to prostor zděděný po předcích.

Příroda Křivoklátska začala vznikat hluboko pod mořskou hladinou. Bylo to na konci starohor před více než 600 miliony lety. Většina hornin vznikala usazováním (břidlice a droby), ovšem hojné jsou i horniny vzniklé sopečnou činností. Láva pod mořskou hladinou vytvářela jakési polštářky, které se neustále vrstvily na sebe. Vznikly tak převážně bazické, a tedy na živiny bohaté horniny, které dodnes využívají vzácné rostliny. Do lávových polštářků pronikala slaná voda, která postupem času změnila takzvaný černý bazalt na šedozelený spilit, který tvoří základ známé Čertovy skály, ale i jiných skal na Křivoklátsku. Z dalších starohorních hornin jmenujme četné, živinami velmi chudé buližníkové skalky, které můžete najít v lesích v jižní části Křivoklátska. Naopak na severu jsou častější už zmíněné spility, břidlice a droby. Některé břidlice jsou díky podmořským bakteriím obohaceny pyritem, který se na Křivoklátsku hojně těžil a z něhož se vyráběla kyselina sírová.


Skály jsou na Křivoklátsku často skryté v hlubokých lesích.

V období následujících prvohor se na Křivoklátsku objevil složitější život, který zanechal mnoho zkamenělin. Nejproslulejší jsou samozřejmě zkameněliny trilobitů, které poblíž křivoklátských Skryjí objevil tehdejší inženýr Joachim Barrande, který díky svým zdejším objevům změnil povolání a stal se paleontologem. Dnešní vzhled Křivoklátska je hlavně kolem Mlžné řeky nejvíce poznamenaný prvohorní sopečnou činností, přesněji datovanou do období kambria. I když jsou dnešní tvary křivoklátských kopců díky erozi úplně jiné, než bývaly v období kambrické sopečné činnosti, stále pomáhají tvořit hůře prostupnou krajinu, díky níž mohly během středověku a novověku v jádru Křivoklátska přetrvat původní hluboké lesy. Tyto horniny se nazývají andezity, dacity a ryolity. Většina z nich později prošla přeměnami, čímž se jejich úživnost pro rostliny zpravidla snížila. Ovšem stejně tak vznikaly i kalcitové výplně, takže se na malém prostoru střídají živinově bohaté kalcitové žíly s chudšími horninami, což má za následek místní pestrost rostlinných a zvířecích společenstev.

V prvohorním ordoviku se pak opět obnovila bazická, a tedy živinově bohatá, sopečná činnost. Ta se nejvíce projevila v jihozápadní části Křivoklátska a na skalní hraně z této doby stojí hrady Žebrák a Točník. V ordovických horninách se také nacházejí nejcennější železné rudy, nejznámější je v tomto ohledu křivoklátská Krušná hora. Usazeniny z následujícího siluru a devonu nepochybně kdysi pokrývaly značnou část Křivoklátska, ovšem milióny let trvající eroze způsobila, že jsou tyto vápnité sedimenty na Křivoklátsku vzácné a zachovaly se nejvíce v sousedním Českém krasu. Během karbonu přibylo v oblasti budoucího Křivoklátska množství souše, které umožňovalo přežití prvním suchozemským rostlinám, houbám a živočichům. Z živočichů tehdy největších rozměrů dosahoval hmyz, například stonožkám podobné arthropleury dosahovaly délky až dva metry. Rostlinám vládly obrovské plavuně, stromovité přesličky a kapradiny. Karbonská souvrství (hlavně karbonské slepence, arkózy, uhlí a uhelné jílovce) nejsou na Křivoklátsku významněji odkryta s výjimkou lomů v okolí.


Spilit v lesní geologické expozici u hradu Křivoklátu, vybudované křivoklátskými lesníky v rámci naučného areálu.

Konec prvohor a většina následujících druhohor se na Křivoklátsku neprojevují nebo o tom alespoň nevíme, výjimku tvoří až křída na konci druhohor. Odtud známe sladkovodní uloženiny, a tedy můžeme říci, že přinejmenším na části Křivoklátska se tehdy rozkládala jezera. Postupně pak Křivoklátsko zaplavilo (mělké) moře, zprvu občasně, později opět „natrvalo“. Z této doby se na Křivoklátsku zachovaly opuky, které byly později hojně využívány pro stavebnictví. Koncem druhohor došlo k jednomu z nejlepších evolučních výdobytků, kterým byla spolupráce mezi hmyzem a rostlinami. To umožnilo rozmach krytosemenných kvetoucích rostlin, které nás dodnes zásobují chutnými plody.

Zatímco období druhohor bylo rájem velkých plazů, následující třetihory přály spíše savcům a té skupině dinosaurů, které dnes říkáme ptáci. V období třetihor moře už natrvalo ustoupilo a křivoklátskou krajinu ovládly subtropické řeky. Z nich se hlavně na vysokých kopcích zachovaly štěrky a písky (viz Písky u Křivoklátu apod.). Průběh jejich toku byl opačný, než jaký je průběh současné Mlžné řeky. Jedna z nich pravděpodobně tekla na sever kopcovitým údolím dnešního potoka Klucné, kde se napojila na údolí Rokytky, Rakovnického potoka. Pak protekla kolem křivoklátské ostrožny až do Městečka, kde se spojila s druhou řekou tekoucí od Písky. Společně pak pokračovaly širokým údolím Rakovnického potoka na sever do Rakovníka přes Hlavačov až na Žatecko. Štěrky z této doby jsou hrubé, dobře opracované s bílými oblázky, které tak můžeme rozpoznat od pozdějších čtvrtohorních štěrků. Musíme si také uvědomit, že miliony let trvající eroze snížila úroveň okolní země, tedy třetihorní řeky tekly mnohem výše, než kde se nyní nachází údolní dno. Proto třetihorní štěrky nacházíme hlavně na kopcích. Co se týče třetihorní sopečné činnosti, ta na Křivoklátsku není moc patrná na rozdíl od severního Českého Středohoří, které vlastně vytvořila. Koncem třetihor se objevují druhy, které jsou těm dnešním velmi podobné (různé javory, olše, vrby, duby a patisovce).

Tvary kopců a celkový ráz krajiny jsou nepochybně nejvíce ovlivněny průběhem posledního geologického období, tedy čtvrtohor s jejich střídáním mnohých ledových a meziledových dob. Tyto prudké změny klimatu způsobovaly neustálé střídání lesa a bezlesí, svahové pohyby a změnu průtokových poměrů řek a potoků. Měly tedy za následek značně silnou erozi, projevující se hlavně v prohlubování jednotlivých údolí a tvorbě stupňovitých teras, které nám tak dávají znát, kudy v jednotlivých dobách ledových a meziledových tekly řeky. Z těchto dob známe na Křivoklátsku hlavně štěrky, sutě, sprašové hlíny, tmelené sutě a pěnovce. V těch se nejlépe zachovaly ulity měkkýšů, podle nichž můžeme poznat, jak krajina tehdy vypadala a jaké druhy na Křivoklátsku žily.

Nástup dnešního lesa

Poslední doba meziledová, ve které teď žijeme a která začala před zhruba dvanácti tisíci lety, je obdobím značné klimatické rovnováhy. Po době ledové se na území Křivoklátska začal postupně opět vracet les, byť se uvažuje, že části Křivoklátska byly takzvanými refugii pro některé stromy, například smrky, jalovce, borovice lesní a borovice limby, které tu mohly přežívat i v nejchladnějším a nejsušším období ledových dob, a to hlavně kolem řek a potoků. V teplejších výkyvech ke konci doby ledové se na Křivoklátsku dokonce ojediněle vyskytovaly listnáče jako lípa, svída, líska, dub, jilm, olše a dřín. Ale vraťme se zpět k počátku naší meziledové doby, takzvaného holocénu. Během prvních oteplování docházelo k návratu břízy a borovice, které se na Křivoklátsku uchytily jako první. Byly následovány smrkem a takzvanými ušlechtilými listnáči, mezi něž patří dub, lípa, jilm, jasan a javor. O tom se dozvídáme nejen díky měkkýšům, ale i z této doby zachovaným pylovým zrnům.


Zřícenina hrádku Jenčov v národní přírodní rezervaci Vůznice.
Předmětem ochrany jsou především přirozená lesní společenstva středoevropských pahorkatin.

Během střední doby kamenné se nejvíce tvořily pěnovce, protože krajina byla tehdy teplá a vlhká. Pěnovce velmi dobře uchovávají ulity měkkýšů, díky nimž můžeme poznat tehdejší podobu krajiny. Zapojený les také pomalu dosahoval svého největšího rozšíření, nicméně už teď, za hranicemi Křivoklátska v hlavní sídelní oblasti, docházelo k potlačování lesa lidmi. To se plně projevilo v zemědělské mladší době kamenné a zabránilo tak v postupu plně zapojeného lesa do těchto oblastí, nacházejících se hlavně kolem úrodného Polabí. Tím vznikla refugia pro glaciální druhy vázané na bezlesí, tedy druhy, které se na našem území plošně vyskytovaly v dobách ledových.

Záchranu v dobách meziledových na našem území už nepotřebovaly druhy vázané na les, které se nyní volně šířily, ale na bezlesí. Bohužel dnes už potřebují zachraňovat obě skupiny. V době bronzové se pak zvyšuje podíl dubu, habru, buku a jedle. Kvůli postupnému vyčerpávání živin, nashromážděných převážně ve sprašových hlínách vzniklých během nejdrsnějších období ledových dob, ušlechtilé listnáče trochu ustupovaly méně náročnému buku a jedli. Ty sice byly na našem území už delší dobu, ovšem až teď se mohly plně projevit. V dobách meziledových tedy Křivoklátsko pravidelně zarůstalo lesem, o čemž mimo jiné svědčí převládající hnědozemě (v předchozích dobách meziledových, na rozdíl od té současné, byly hnědozemě častější i v hlavní sídelní oblasti, kde dnes vlivem člověka převládají stepní černozemě).

Vliv člověka a útočiště druhů

Největší rozmach lidského osídlení Křivoklátska nastal v pozdní době kamenné, střední době bronzové, pozdní době bronzové, celé době železné, raném středověku, vrcholném středověku a novověku. V těchto dobách bylo Křivoklátsko částečně odlesňováno, naopak v dobách ostatních znovu nerušeně zarůstalo lesem. Některá místa nebyla úplně odlesněna vůbec, jak o tom svědčí právě kontinuita měkkýších společenstev, například stálý výskyt velmi citlivého druhu Bulgarica cana. Ve vrcholném středověku a novověku dosáhlo odlesnění značného rozsahu a nebýt kamenného uhlí, zdejší lesy by možná všechny padly za oběť výrobě uhlí dřevěného. Bohužel novověké smrkové lignikultury nelze z hlediska druhového bohatství považovat ani za les ani za bezlesí. Jejich výskyt na Křivoklátsku je ale naštěstí spojen pouze s nejvíce vytěžovanými oblastmi (v minulosti hlavně právě kvůli dřevěnému uhlí), zatímco lesy v nitru Křivoklátska byly těchto zásahů ušetřeny, nepočítáme-li monokultury maloplošné. Zde je důležité, abychom si my lidé uvědomili, že zvláště v dnešní době, poeticky nazývané antropocén, má i sebemenší lidský záměr veliký vliv na přírodu a podobu krajiny, srovnatelný s dopadem střídání ledových a meziledových dob.


Křivoklátské bučiny.

Čtvrtohorní doby ledové a meziledové totiž měly zásadní vliv na druhové bohatství nejen Křivoklátska. V dobách ledových hledaly evropské lesní a jiné druhy, které jsou rovněž spíše teplomilné a vlhkomilné, refugia neboli malá útočiště na několika málo místech v Evropě. V dobách meziledových tomu bylo naopak, útočiště hledaly druhy vázané na bezlesí a spíše na chladné a suché podnebí, zatímco ty lesní se nezadržitelně šířily. Pokud nějaké druhy nebo jejich populace útočiště nenašly, jednoduše vyhynuly. Ze stromů se to například týká evropských jedlovců, ořechovců, sekvojovců a dalších, ze zvířat je nejviditelnější vyhynutí takzvané velké fauny (srstnatí nosorožci, mamuti, tygři, jelenovití a další). K tomu nepochybně přispěl člověk, který zaútočil na slabá místa těchto druhů, na ona refugia.

Pokud se lidé na takové útočiště dostali a vyhubili tamní malou populaci v jejím kritickém období, celé druhy vymizely. Stejně tak byla, a čím dál více je, nebezpečná ztráta takzvané konektivity neboli možnosti přesunu mezi těmito refugii. Pokud se například situace v jednom útočišti zhorší natolik, že je pro daný druh neobyvatelné, musí mít daný druh možnost se dostat k útočišti jinému. Pokud člověk žije mezi těmito dvěma místy a brání přesunu druhů (lovem, zábranami apod.), opět dochází k vyhynutí. Dnes je bohužel zrovna ztráta konektivity jednou z hlavních příčin vymírání druhů, neboť čím dál menší útočiště jsou mezi sebou mnohem více vzdálená, než byla kdy v minulosti, nemluvě o silnicích a dalších často nepřekonatelných překážkách. A jak s těmito útočišti souvisí Křivoklátsko?


V okolí Oupoře. Studená údolí a teplé vrchy jen pár desítek metrů od sebe.

Křivoklátsko je takzvaná nížinná pahorkatina, kde se střídají vrcholy, plošiny, skalnaté kaňony a hluboká údolí. Vedle sebe se tak uplatňují suťové lesy, bučiny, různé druhy doubrav včetně pestré podrostní vegetace a drobných živočichů, kteří ve srovnatelných krajinách již dávno vyhynuli. Zajímavé je, že například měkkýši, kteří dnes žijí ve vrcholových smíšených doubravách s jeřábem mukem a břekem, připomínají společenstva ze začátku naší meziledové doby. Kousek vedle, na vlhčím úpatí svahů, se pak vyskytují plně rozvinutá lesní společenstva z takzvaného lesního a klimatického optima mladší doby kamenné, společenstva, která na většině území Čech vyhynula. Druhy skalních stepí zase připomínají poměry ze sprašové stepi nejstudenějšího období ledových dob. Jak je vidět, Křivoklátsko je dodnes plné útočišť mnohých druhů, a to jak lesních, tak těch vázaných na bezlesí. Není divu, že je plné přírodních rezervací, nebo, abychom použili antropocenní pojmy, že se jedná o takzvanou ritualizovanou krajinu, kde je jedním z hlavních cílů ochrana přírody a památek. Nejedná se ovšem o žádnou novinku, neboť Křivoklátsko bylo „ritualizované“ již v pravěku jako každý podobný kraj s členitým terénem a bohatstvím druhů, který se nacházel na okraji hlavní sídelní oblasti. Tehdy bylo ritualizované z náboženských důvodů, ve středověku kvůli královským loveckým choutkám, dnes z důvodu zachování přírody a tradic. Výsledek je podobný.

Ovšem ani ritualizované krajině se nevyhnou nepříjemnosti okolního světa. Scelování polí, vytváření monokultur, nadměrné používání pesticidů, utužování půdy, přehnojování polí, luk (kde tak často žije jen skromný počet nitrofilních druhů trav a bylin), rybníků (vznikne špinavá voda, ve které přežijí snad jen kapři) a odvodňování krajiny se projevují i zde, byť v menším měřítku. Údolní nivy jsou často zaplaveny přehnojenými hlínami z polí, které podél potoků vytvářejí neprostupné porosty z kopřiv. Přebytek dusíku v půdě a vodě (eutrofizace) je kromě zemědělství způsobován i spadem dusíkatých sloučenin z atmosféry, které se tam dostávají při spalování fosilních paliv. To má samozřejmě vliv i na druhové složení a podobu lesa, dokonce větší než často zmiňované oteplování v důsledku vyšší koncentrace skleníkových plynů, neboť zdravá lesní společenstva dokážou teplotní rozdíly místně vyrovnávat. Zde mám samozřejmě na mysli skutečný les s fungujícími biologickými a ekologickými vztahy mezi jeho obyvateli, a ne umělé monokultury bez druhového bohatství, náchylné k vymření v důsledku sucha, požárů či hmyzích kalamit, které oslabené stejnověké porosty snadno zničí.

Přirozený vodní režim

Zdravé, pestré a různověké lesy zadržují vodu a chrání půdu. Staré stromy svádí vodu hluboko pod povrch půdy až k zásobám podzemní vody, zatímco semenáčky a byliny prokořeňují horní vrstvy půdy a svými drobnými lístky rozptylují kapky vody po okolí, takže voda pak najednou neodteče, ale má dostatek času na to se vsáknout. Díky tomu je voda dostupná rostlinám, houbám a živočichům včetně lidí. Stromy pak mohou v závislosti na okolní teplotě vodu skrz své listy odpařovat a tím své okolí ochlazovat, aby se pak za noci voda opět snesla, jako rosa vysrážela a vsákla.

Stromy tak přeměňují okolní teplo na pohyb vodních kapek, nemluvě o tom, že svými korunami a listovým opadem chrání menší rostliny a semenáčky před výkyvy počasí, tedy před horkem i před chladem. A nejen to, stromy svými kořeny a napojenými houbovými vlákny (mykorhiza) čerpají živiny a minerály z milionů let starých hornin, aby pak pomocí opadu listí, trouchnivějícího dřeva a mikroorganismů vytvořily a chránily lesní půdu, schopnou do svých pórů nasakovat vodu a postupně, pomalu plnit prameny studánek a potoků. Listnaté stromy navíc rozprostírají přívalové deště do delšího časového úseku, a to tak, že vodu zadržují na svých listech, a teprve potom ji pomalu pouštějí k zemi. Voda tak najednou rychle neodteče, ale má čas se do půdy vsakovat. Určitě jste to sami zažili při procházce lesem po dešti, kdy ze stromů i po skončení deště stále ještě pršelo. Je snad lepší místo, kde můžeme tyto příběhy přírody plné propojenosti a vzájemné závislosti všeho živého sledovat, než jakým jsou křivoklátské hvozdy?


Kořeny buku za deště.

S vodou souvisí i přirozený vodní režim potoků a řek. Zatímco v dobách ledových byly běžné takzvané divočící řeky, které byly složené z více mělkých toků a u nichž například rostly tehdy u nás ještě se vyskytující rakytníky, v dobách meziledových jsou naopak běžné klidnější toky meandrující. To v zásadě znamená, že se tok vlní, střídají se v něm oblouky s vnitřními a nárazovými břehy, čímž dochází k jeho průběžnému čištění. Mezi jednotlivými oblouky jsou rozložené mělčí brody, zatímco se uvnitř oblouků nacházejí hlubší tůně. Připočteme-li i spadlé stromy, větve a listí vytvářející zákoutí a podporující hydraulickou činnost, vznikají tak různorodá prostředí pro bohatství druhů rostlin, hub a živočichů. Zároveň je díky neustálému vlnění tok delší, voda se v něm tak déle udrží a může se pomocí břehů kolem oblouků vsakovat do okolní půdy. Když pak dojde k povodni, voda se jednoduše rozlije do okolní nivy a uloží pro období sucha.


Přirozený meandr Rakovnického potoka v zimě. Takto se může voda nejlépe vsáknout.

Tak by to alespoň mělo být a každý to může na těch nejzachovalejších místech Křivoklátska sám odpozorovat. Bohužel však na většině území Čech došlo k úpravám, které jdou proti tomuto přirozenému vodnímu toku a selskému rozumu. Posuďte sami: Mnohá koryta byla zahloubena, narovnána, a tedy významně zkrácená, nemluvě o zasypání slepých ramen a mokřin. Voda se tak nemůže snadno vsáknout do okolní (navíc utužené a mrtvé, tj. s minimem půdních organismů a pórů) půdy, ale s ještě větší rychlostí odteče, což podporuje nečekané nárazové vlny při povodních. Břehy jsou často vybetonované a o zadržování vody, nemluvě o druhovém bohatství, si tak mohou tato místa nechat jen zdát. Voda se nečistí a neokysličuje, takže ani většinu života podporovat nemůže.

Meandr Rakovnického potoka z obrázku výše, tentokrát na podzim. Důležité je pozorovat změny krajiny během různých ročních období, neboť každý pohled nabízí jiné podrobnosti.

Na Křivoklátsku naštěstí stále ještě jsou přirozené vodní toky, přinejmenším některé části zdejších potoků se přirozenému stavu blíží, ať už se jedná o potok Oupořský, Rakovnický, Zbirožský, Tyterský, Vůznici, Klucnou, Habrový, Podmokelský potok a další. V okolí obcí jsou potoky často zarovnány, což je ještě pochopitelné, ovšem úpravy včetně zbytečných jezů a stupňů mimo obce jen snižují přírodní hodnotu celé oblasti. Nutno uznat, že některé kamenné stupně a rybníčky jsou vskutku po stavební a umělecké stránce dobře odvedenou prací, údajně provedenou například italskými zajatci. Co se týče Mlžné řeky Berounky, problémem jsou především nesčetné jezy s malými vodními elektrárnami, které vodní tok zpomalují, brání okysličení vody a postupu ryb. Řeka tak spíš než řeku připomíná propojená víceméně stojatá jezera, která zvláště v období sucha přestávají lákat vodáky, rybáře a milovníky přírody.

Výhled do budoucnosti

„Kdo smutným okem třeba ve svět veselý hledí, tomu, jako skrze truchloroušku vše jenom smutně vyhlíží, také svět jenom truchlivý spatřuje. Já dnešní den chválím; mně je veselo. To jasné slunce, to chvění hustých stínů stověkých dubů po obou stranách silnice, sem tam výhled pasekou na vzdálené hory a v klínu jejich sluncem se bělající jednotlivé dvory: – to všecko že smutně vyhlíží?“ – Křivoklad, Karel Hynek Mácha (16. 11. 1810 – 6. 11. 1836)

V minulosti lidé často okolní přírodu včetně luk a lesů považovali za prostředí pro volný chov zvěře. Ta se pak v případě domácích zvířat znovu přivolávala (tzv. lesní pastva), v případě divokých zvířat lovila, což se děje dodnes. Aby bylo této zvěře co nejvíce, uměle se dokrmovala a byly zabíjeny ty druhy ostatních zvířat, které člověku v lovu konkurovaly. V zásadě se tak jednalo o vybíjení všech šelem a dravců, zmiňme například lišky (děje se dodnes), kuny, luňáky, orly, káňata, motáky, sovy, krkavce, vydry, vlky, medvědy, rysy, divoké kočky a další, z nichž mnozí vzali za své v 19. století. Nebral se však ani ohled na potřeby místních obyvatel, neboť si křivoklátští pravidelně na přemnoženou lovnou, zvláště spárkatou zvěř stěžovali už přinejmenším od 18. století. Jelikož je člověkem méně ovlivněné přírody nedostatek, tento přístup „volného chovu“ si už zkrátka nemůžeme nikde dovolit, nemluvě o tom, že taková zvěř pak okusuje mladé stromky, které se kvůli ní musí draze oplocovat. Na druhou stranu zvěř musí někde žít, její životní prostor se neustále zmenšuje a klid od lidí nenalezne už asi nikde, není však třeba jejímu trápení a poškozování přírody ještě pomáhat. Co se týče zmíněných dravců a šelem, naštěstí je dnes už zakázáno mnohé druhy lovit, díky čemuž se na Křivoklátsko vrátili luňáci, orli, krkavci, s nimi čáp, volavky a možná se dočkáme i vlků, byť samozřejmě nemůžeme odhadnout, jak moc budou schopni v jednotlivých krajinách vedle lidí ke vzájemné spokojenosti obou druhů přežívat.


Staré tisy v přírodní rezervaci U Eremita.

Křivoklátsko je zajímavé množstvím menších hradů, které se často nachází uprostřed jinak často nepřístupných rezervací, například Týřov střežící Oupoř, Jenčov Vůznici, Jivno Klíčavu, Křivoklát Rakovnický potok apod. Kromě toho, že se v případě Týřova a Jenčova často nachází lidmi jen málo dotčená příroda, ukazují nám tyto hrady i jinou věc: Použitý stavební materiál, rozklad dřeva a minerály dovezené člověkem vytvořily pestré a bohaté prostředí pro různé vzácné druhy vázané na les a bezlesí. Tímto se můžeme inspirovat a vytvořit s pomocí listí, dřev, kamenů a dalších materiálů druhově pestrou zahradu, která bude lákat okolní ptáky, hmyz, savce, obojživelníky, plazy a další, zatímco stejně jako les budeme pro pěstované plodiny využívat různá patra, tedy na jednom místě mohou růst velké ovocné stromy, menší ovocné stromy, keře, plodová a listová zelenina, byliny, kořenová zelenina a další, pokud budou správně natočeny vůči slunci a mulčováním a kompostem vytvoříme bohatou půdu schopnou zadržovat vodu a živiny. Tak můžeme na svém pozemku kolem domů podpořit lesní krajinu, což je rozhodně lepší než pusté trávníky a tújové parky. Můžeme tak s krajinou pracovat i v menším měřítku, což je vzhledem k jinak silnému lidskému vlivu na okolní přírodu to nejmenší, co můžeme dnes udělat, abychom vznik a vývoj přírody pomohli nasměrovat nejen k podpoře ostatních druhů, co na Zemi ještě zbývají, ale nakonec i nás samotných. Dovolte mi však zmínit ještě jednu důležitou věc.

Doby ledové a stále silnější vliv člověka pořádně zatočily a pořád točí s podobou přírody a množstvím druhů. Když nějaký druh vymře, ostatní na to reagují tím, že se snaží obsadit jeho místo v rámci potravního řetězce a stanoviště. Tím dochází k přeskupení vztahů mezi druhy a mnozí jedinci se tak dostanou na místo, kam by předtím kvůli přítomnosti předchozího druhu nemohli. Tito jedinci se od ostatních postupem času odliší i geneticky, což je první krok ke vzniku nového druhu. Představme si třeba, že vymře nějaký druh ořechovce rostoucí blízko řek, jehož místo zaujmou jedinci buku lesního, kteří tvoří obzvláště velké bukvice. Ztratí-li tito jedinci navíc kontakt s ostatními populacemi buku, se kterými se tak nemohou rozmnožovat, genetická odlišnost ještě zesílí. Vynoří se tak různé ekotypy buku, jeden například plodící menší bukvice a rostoucí uprostřed zapojeného lesa, druhý rostoucí u řeky a plodící bukvice větší. Postupem času se z těchto ekotypů mohou vyvinout zvláštní druhy. Bohužel doby ledové se svými malými útočišti, a hlavně člověk s vysazováním jednoho ekotypu na různá stanoviště (například vysazování horského smrku jak v horách, tak v mokřadech, kde by se měl správně vysazovat „mokřadní“ smrk) tento evoluční postup významně narušují. Možná právě hospodaření v ritualizovaných krajinách, jakou je dnešní Křivoklátsko, může jít příkladem ostatním i v tomto směru a následovat nejnovější vědecké poznatky. Možná právě Křivoklátsko bude jednou pokládáno za vzor toho, že krajinu může člověk jako součást přírody skutečně spoluvytvářet, a ne ji ničit.

Zdroje

ŽÁK, K., MAJER, M., et al.; Křivoklátsko – Příběh královského hvozdu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-762-0.

LOŽEK, V.; Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-095-9.

LOŽEK, V.; Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-301-1.

POKORNÝ, P.; Neklidné časy: Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9.

CÍLEK, V., JUST, T., et al.; Voda a krajina: Kniha o životě s vodou a návratu k přirozené krajině. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2017. ISBN 978-80-7363-837-5.

LOŽEK, V., CÍLEK, V., et al.; Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2020. ISBN 978-80-7363-961-7.

KOŠULIČ, M.; Cesta k přírodě blízkému hospodářskému lesu. 1. vyd. Brno: FSC ČR, o. s., 2010. ISBN 978-80-254-6434-2.

POKORNÝ, P., STORCH, D., et al.; Antropocén. 1. vyd. Praha: Academia, 2020. ISBN 978-80-200-3129-7.

ZRZAVÝ, J., BURDA, H., et al.; Jak se dělá evoluce: Labyrintem evoluční biologie. 1. vyd. Praha: Dokořán/Argo, 2017. ISBN 978-80-257-2079-0/978-80-7363-763-7.