Následující stránka je výběrem a zkrácením popisu zvyků z e-knihy Vīta lūcī (Život posvátného háje), která je volně ke stažení.

„Neměj strach, že z toho bude nějaký skandál. Co na tom, žes postavil sochu své milenky v posvátném háji. Vytvořil jsi přece něco tak skvělého, že ještě nikdy nic takového z lidské ruky nevyšlo. Dopřej mi tu čest, že tam stojím mezi tvou Afrodítou a tvým Erótem! Vždyť kdo se na mne podívá, chválí Práxitela, a protože mě vytvořilo tvé umění, nepovažují to Thespijští za hřích, že jsem uprostřed bohů. Tvému daru chybí k úplnosti už jen jedno: abys přišel za mnou a abychom se v tom háji spolu pomilovali. Nemůžeme přece ničím urazit bohy, které jsme si sami stvořili.“ – Dopisy hetér, Alkifrón, 2. století n. l., přeložil Václav Bahník, ve sbírce „Listy hetér“ vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1970

Nejpůsobivějším zachovaným dílem z doby starověku, které se týká lidových zvyků, je Kalendář (Fasti) římského básníka Publia Ovidia Nasa (20. března 43 př. n. l. – 17 / 18). Ovidius sesbíral především římské lidové zvyky a jejich objasnění vložil do úst bohům s daným měsícem v roce spojeným. Bohové v jeho pojetí sídlili v lidské mysli a projevovali se skrze básnickou tvorbu a silné, transformační pocity. Jeho vlastní filozofie však byla dosti volná, ve svých Proměnách popisoval Pýthagora podobně jako Lucretius Epikúra a do úst mu vložil směs filozofických pouček různých směrů. Fasti se však zabývá pouze prvními šesti měsíci v roce, na zbytek Ovidiovi po jeho vykázání z Říma nezbyly sběratelské síly. Doplnit je tak lze mnohem pozdějším dílem Saturnálie od filozofa Macrobia (370 – 430).

V římském kalendáři nalezneme plno svátků, které se v našem prostředí neslavily nebo měly jinou podobu. Nicméně jako základ poslouží vzhledem ke společnému jazykovému a kulturnímu původu keltsko-italických, germánských, baltoslovanských a dalších podobných kmenů.

Pro všechny byly důležité slunovraty, kolem nichž se shromáždily další oslavy od jara až do zimy. Ty nepochybně souvisely s tehdejším zdrojem obživy, tedy především se zemědělským koloběhem. Podle archeologických nálezů z našeho území byly slunovraty a výroční slavnosti spjaté s koloběhem roku pro naše předky důležité přinejmenším od mladší doby kamenné.

Křivoklátsko samo patří do západoslovanského a středoevropského kulturního okruhu, a tak se místní lidové slavnosti a zvyky i s jejich ročním koloběhem od ostatních krajů v této kulturní oblasti nějak významně neliší. Platí to od prvních písemných zpráv až po dnešek, kdy už veškeré zvyky se zánikem tradičního zemědělství prakticky vymizely a je nutné je tak z nemnohých dochovaných střípků rekonstruovat. Některé drobné odlišnosti tu však nalezneme.

Křivoklátsko bylo totiž hlavně ovlivněno lidmi, kteří se v průběhu historie živili jako drobní zemědělci, uhlíři, lesníci, brtníci, řemeslníci a sluhové podřízení přímo králi. Jejich písně, práce a představy se tak mimo jiné promítly do podoby zdejší krajiny stejně tak jako železářství, které by zdejší lesy proměnilo v jednu velkou smrkovou monokulturu, pokud by hlad po dřevě nebyl nakonec nahrazen hladem po „kamenném“ uhlí. Blízkost krále, knížat, jejich pletichaření, lovecké obory stejně tak jako minulé i současné ochranářské snahy vtiskly zdejšímu kraji svůj ráz a ovlivnily zvyky spjaté s ročním koloběhem.

Velikou roli nepochybně hrály změny ve vegetaci, především doba pučení a kvetení rostlin spojovaných s jednotlivými ročními obdobími, například kvetení sněženky nebo lísky oznamovalo začátek předjaří a podobně. Pravidelné měření času poskytoval měsíc se svým střídáním novů a úplňků s přesně danou viditelnou velikostí během takzvaného dorůstání a ubývání. Ostatně slovo měsíc vychází ze stejného indoevropského základu jako slovo měřit. Zároveň se v různých slovanských jazycích zachovaly názvy měsíců, které na spojení mezi daným měsícem a dobou kvetení rostlin odkazují (v češtině se zachovaly první dva): březen/břízen, duben, traven, lípen, vřesen a tak dále.

Ve starém Římě nebo u Keltů hrály nejdůležitější roli cykly měsíce, které byly pomocí přestupných měsíců srovnávané se slunečním ročním koloběhem. Svědčí o tom například keltský kalendář z Coligny, z nějž jsem si vypůjčil názvy měsíců. Úplně původně se v Řecku a v Římě dny v měsíci od novoluní přičítaly tak, jak to činíme dnes, tedy od prvního dne, přes druhý den a podobně. Nicméně narozdíl ode dneška nebo od pozdějšího římského kalendáře se dny od úplňku dále odečítaly, tedy po patnáctém dni opět následoval čtrnáctý, pak třináctý, a tak dále až do novoluní.

Římané později za působení Julia Caesara přijali pod egyptským vlivem čistě sluneční kalendář našeho typu, který se od toho našeho lišil pouze v pravidle určování přestupného dne. Původní novoluní, římské kalendy, se tak staly prvním dnem v měsíci, zatímco úplněk, římské idy, prostředním dnem v měsíci. Přestupné dny se vkládaly do půlky února.

Mimochodem, po Juliovi Caesarovi byl nazván pátý měsíc (červenec) a po Augustovi Caesarovi šestý měsíc (srpen), zatímco od září dále se už používaly pouze číslovky. Důvodem, proč byl červenec zván pátým, a ne sedmým měsícem, je ten, že původně před zavedením nového kalendáře začínal nový rok v březnu, kdy rovněž začínají zemědělské práce.

Ve starém Římě bylo mnohem více zvyků a slavností, než je uvedeno na příkladech níže. Spousta z těchto dalších zvyků se točila kolem založení Říma a upevňování vzájemné sounáležitosti mezi jeho obyvateli. Uznávám, že se níže jedná o pouhý výběr zvyků, které mi přišly důležité z hlediska koloběhu přírody a hledání spojení s vlastními předky. Pokud vás zvyky starého Říma zajímají více, doporučuji vám si přečíst Fasti od Publia Ovidia Nasa.

Nevěřím v boha, bohy ani božstva. Pro mě je klíčové stále se vyvíjející poznání přírody, které nám odhaluje tajemství světa. Vůně okolního lesa jsou tím, co cítím ve svých plicích, co mi proniká skrze čich, zrak, sluch a chuť do každé buňky těla. Děje se to skrze pocity, které ve mně tyto vjemy vyvolávají. Jsou to právě pocity, které se v podobě látek poslíčků roznáší celým krevním oběhem a ovlivňují naši mysl. To je vše, co potřebuji. I když nevěřím v nadpřirozeno, staří Římané by mě přesto považovali za zbožného člověka, protože mám své zvyky, slavím roční cykly a pracuji s bohy jako s příběhovými postavami ve své mysli, snech a obřadech.

Z dnešního a z křesťanského pohledu jsem ateista, zatímco z pohledu Římana byli ateisté prvotní křesťané, neboť jim chyběly dávné obřady. Když si křesťané nebo lidé vyznávající jiné podobné směry vytvořili vlastní obřady a věrouku, Římané je začali považovat za pověrčivé, supersitio, což je slovo, které Římané používali ve smyslu přílišného lpění na nějakých náboženských projevech. Pro Římany bylo zřejmé, že všechny tradice a zvyky jsou lidským vynálezem, nikoli výsledkem nějakého jediného pravého božského zjevení, jak tvrdili jiní. Obřady jsou zkrátka podle antického pohledu na víře nezávislé a vytvořili je lidé.

Zimní slunovrat

Můj zvyk

Zimní slunovrat slavím se svou rodinou o několik dní dříve než Vánoce. Nejdůležitější je být spolu a připravit si nějaké dobré jídlo. V mém případě jde o pečená jablka s oříškovou náplní a špaldové koláčky. Oblékám si lněnou košili a k pití nalévám medovinu. Jablka i med odkazují na slunce a postupné nové narůstání jeho síly.

Nejstarší lidové zvyky

Oslavy zimního slunovratu měly původně dvojí tvář. Před samotným slunovratem obcházeli dům lidé v převlecích za smrtky a lesní mužíky, kteří dbali na pořádek a každé porušení pravidel svátečního období trestali.

Zároveň ale docházelo k bujarému veselí, lidé zpívali milostné písně, jedli obřadní kaše a pálili očistné ohně. Milostné písně nebo koledy se ještě dlouho zachovaly v Litvě a Lotyšsku, neboť křesťanství, které celé toto období vnímalo jako čas klidu a odříkání, přišlo do těchto zemí relativně pozdě.

Koledování je ostatně původně římský zvyk, jehož podoba se během středověku proměnila. Z počátku ho křesťanští kněží odsuzovali, a dokonce nařizovali, aby se lidé po tři léta jako trest za to, že šli na koledu, postili. O tom se můžete dozvědět v knize Literární památky epochy velkomoravské, kterou napsal Josef Vašica.

Ve středověku lidé prakticky po celé Evropě v předvečer slunovratu nebo o štědrém večeru pálili dřevěné poleno, které mělo nahrazovat původní společné ohně a zosobňovat „nové světlo“. Tento zvyk se dodnes zachoval v jihoslovanských zemích, zatímco jinde ustoupil svíčkám a mnohem později vánočním stromkům.

Je nutné všechny tyto vrstvy, tedy zimní slunovrat, Saturnálie, Vánoce jako takové, koledování a další od sebe odlišovat, neboť mají jiný počátek, byť si je všechny s „vánočním“ obdobím spojujeme.

Součástí tohoto období jsou i obřadní večeře, kdy se jablka, lískové oříšky a vlastně jakékoli další pokrmy nechávaly na stole nejen pro obyvatele domu a hosty, ale symbolicky také pro zemřelé předky.

Dva týdny po zimním slunovratu nastává přísluní, Země je tedy z astronomického hlediska za celý rok nejblíže Slunci. Lidé se v minulosti v tomto období mezi zimním slunovratem a přísluním často modlili a bylinami vykuřovali svá obydlí. Přece jen podle tehdejších představ ještě neměli jistotu, že nový rok nastane a slunce získá další sílu k tomu, aby celou zemi znovu ohřálo a přivedlo jaro.

Měsíc koně (Mid Equos)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Na domácím posvátném místě nachystám sušené divoké květiny z předchozího roku. Pokropím je i sebe studenou vodou a prosím ochranné duchy domova a předků o ochranu, zdraví a příslib plodnosti do nového roku. Poté část z těchto bylin vezmu spolu s česnekem, mákem a jinými semeny ven na zahradu a dále až na křižovatku cest u lesa. Tam lesu a jeho obyvatelům poděkuji a vracím se zpátky. Semena a květiny slouží jako obětina a drobné přilepšení místním zvířatům, především ptákům.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

O lednovém úplňku jdu na procházku k potoku nebo k řece. V tekoucí vodě si umyju ruce a v duchu děkuji přírodě a mysli za to, že mohu každou svou buňkou vnímat krásy okolního světa a našeho kraje. Ženě a dětem pak buď donesu nějaký dárek, nebo nachystám něco dobrého k večeři.

Ubývající měsíc

Můj zvyk

Koncem ledna si chystám semínka, která pak budu na jaře sázet, případně doobjednávám další. Dále dávám krmení ptákům do krmítka. Často už slyším krásně zpívat červenku, která slibuje nadcházející jaro. Její oranžový hrudníček představuje oheň, který co nevidět zažehne život v prvních květinách, například sněženkách. Nakonec na zahradě provedu úlitbu medoviny Matce zemi.

Měsíc očišťování (februae) a jelena (Mid Elembivios)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

V únoru o novoluní přináším do posvátného háje drobné obětiny v podobě sušených květin a semínek.

Doba květu lísky

Můj zvyk

Jakmile se objeví první žluté jehnědy, ochutnám je a poděkuji lísce za to, že přežila zimu a že nás bude zásobovat v novém roce svými pruty a oříšky.

Nejstarší lidové zvyky

Doba květu lísky navazuje na přílet zpěvných ptáků, kteří začínají budovat hnízda a podle lidových vyprávění slaví takzvanou ptačí svatbu. Zpěvní ptáci byli v minulosti nejen na Křivoklátsku běžně považováni za zosobnění předků, za jejich duše, a celý tento zvyk obdarovávání dětí tak souvisí s kultem předků, jejich požehnáním a odměnou těm, kdo je ctili.

V tomto období se v minulosti kromě různého očišťování těla prováděla takzvaná obřadní orba, při které se vytyčovaly hranice vesnice, jež měly symbolicky zachytit plodivé síly přírody.

V této době se také sbíraly žluté jehnědy lísky, které jsou časně zjara plné pylu a velmi výživné.

Čtvrt měsíc (římské nony)

Můj zvyk

V tento den zapálím doma svíčku nebo venku malý ohýnek. Potom zapálím sušené byliny a s nimi obcházím v domě a po zahradě, abych místo symbolicky očistil před začínajícím předjařím.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

Ve starém Římě patřil únor podsvětním bytostem, které jsou v mých představách a snech našimi předky žijícími v lesích a květnatých loukách. V tento den vzpomenu především na ty, které jsem měl za jejich života rád a kteří už nejsou mezi námi.

Ubývající měsíc

Můj zvyk

V tento den navštívím hřbitov, případně na své předky vzpomenu doma nebo na procházce v lese, kde jim obětuji boby a špaldu.

Druhý den domů přinesu první kvetoucí pruty lísky a společně s rodinou si uděláme trochu slavnostnější večeři. Celý den se nese v duchu toho, že už se pomalu blíží jaro. O tom mě pak na procházkách přesvědčí první nesmělé květy jaterníků podléšek.

Měsíc květu břízy (březen) a ohně (Mid Edrinios)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

V březnu se má pozornost obrací k prvním projevům jara a hledání prvních jarních květin schovaných ve spadaném listí z předchozího roku. Nabízím úlitbu slunečnímu Mocnému pánovi, Květinové dívce a Matce zemi, jejichž společná síla doprovází začínající jaro. Z darů lesa vytvořím malou kytici, kterou věnuji ženě.

Doba květu vrby

Můj zvyk (podle lidového zvyku)

Na Křivoklátsku bylo běžné obdarovávání dětí v době květu vrby, především vrby jívy, na které se tvoří takzvané kočičky. Rodiče časně zrána navlékli na rozkvetlé vrbové proutky pečivo a jiné sladkosti, načež po probuzení dětem pověděli, že tam pro ně tyto dobroty schovala liška. Toho se držím dodnes, ovšem dětem řeknu pravdu o tom, kdo jim sladkosti nachystal.

Liška byla na Křivoklátsku a v okolí brána za pomáhající bytost a představy s ní byly pevně svázány nejen s péčí o děti, ale i s jejich převodem „z onoho světa“ na „náš svět“, tedy převodem jejich duší v době, kdy se měly narodit. Podobné představy byly spojovány například s čápem, jeřábem, vránami a podobně.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

O březnovém úplňku nebo kolem něj chystám záhony a seju na ně semínka bobu, ředkviček a hrášku. Dávám je Matce zemi, kterou úlitbou medoviny prosím o dobrou úrodu stejně tak jako Květinovou dívku a Mocného pána, kterého si spojuji se sluneční silou.

Někteří badatelé dokonce uvažují, že nápoj řeckých bohů, který jim propůjčuje mládí a nesmrtelnost, známý jako nektar nebo ambrózie, byl původně druhem medoviny nebo jablečného/ovocného kvasu. Jablka jsou v pohádkách často s nesmrtelností spojována.

Jarní rovnodennost

Nejstarší lidové zvyky

S jarní rovnodenností jsou spjaty zvyky vynášení smrti, pojídání čerstvých zelených bylin k doplnění vitamínů a šlehání mladými pruty. Všechny tyto zvyky měly zajistit přenesení síly probouzející se přírody na lidi, což v případě pojídání čerstvých rostlin můžeme brát doslova. V případě šlehání různými proutky a větvičkami se jednalo pouze o symbolický přenos, pokud nepovažujeme případné modřiny za nějakou starodávnou alternativu k pouštění žilou.

Vynášení smrti těmto zvykům předcházelo a spočívalo v odnesení postavy ze slámy za okraj vesnice, jejím obřadním spálení nebo vhození do tekoucí vody, řeky nebo potoka. Při tom byla pronášena různá zaříkání, aby zima a nemoci daly lidem pokoj a aby co nejrychleji přišlo jaro. Z některých míst známe dokonce ranní klanění se slunci, které konečně získává navrch nad předchozími dlouhými zimními nocemi.

Spousta zvyků, které jsou známy z novověku, bude nepochybně moderního původu, i když se nám to na první pohled nemusí zdát. Naštěstí víme, že bylo toto období spjaté s plodností už od antických dob, neboť Římané v tuto dobu slavili zemědělské Líberálie, které měly zajistit plodnost polím.

Ubývající měsíc

Můj zvyk

V tento čas se snažím jít na večerní procházku k potoku, kde se posadím a nechávám na sebe působit sílu začínajícího jara (vůně geosminu), potoka a světla měsíce. Všem živým i neživým tvorům v okolí pak poděkuji.

Měsíc květu dubu (duben) a zpěvu (Mid Cantlos)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Novoluní během dubna je skutečným počátkem jara, především v posledních letech. V tento den jdeme s dětmi ke studánce a společně formou hry zaléváme jarní květiny v okolí. Sám také symbolicky umývám dřevěnou sošku Květinové dívky, kterou jsem si sám vyřezal.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

Dubnový úplněk je velmi krásným obdobím v roce, neboť už plně rostou hajničky, tedy jarní lesní byliny. Mezi ně patří jaterník, plicník, křivatec, sasanky a podobně. Proto často chodím do lesa a k potoku, kde se s těmito rostlinami snažím mluvit, aby mi je pak mysl vykreslila ve snech a já se plně napojil na sílu jara.

Děkuji Matce zemi a Květinové dívce úsvitu za tento dar, který mám tu čest každý rok vnímat. Napřed se pokropím vodou a dám Matce zemi obětinu v podobě zrn. Poté si ruce opláchnu a v dubovém háji nebo na skále v lese obětuji Květinové dívce jablko.

Ubývající měsíc

Můj zvyk

Především koncem měsíce si někde v obzvláště krásném lesním prostředí, často s potokem a skalami, ozdobím hlavu hlohovými větvemi a zahraju nějakou pěknou píseň. Poté poděkuji všem květinám za to, že tu jsou, kvetou, že dávají život lesům a upomínají na neuvěřitelně dlouhé časové období, ve kterém se naši společní předkové vyvíjeli a vzájemně na sebe po miliony let působili. Následně položím obětinu Květinové dívce a jejímu choti Mocnému pánovi, dále pak jejich dceři a dvěma synům.

Měsíc květu jabloně (květen, Mid Blatos) a růstu trav (traven)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Začátkem května se snažím projít se ženou a dětmi po krásných místech v okolí, ať už jde o staré zříceniny zarostlé květinami a lesem, nebo o rozkvetlé sady. Chození po krásných místech s našimi blízkými, dále pak hry, povídání a objímání se utužuje vzájemné pouto a rodinnou lásku (takzvaná oxytocinová láska).

Doba květu jabloně

Na přelomu dubna a května také začíná kvést trnka, třešeň, střemcha, pak hloh a spousta dalších keřů a stromů, které spolu s nadcházející svěží zelení prvních listů oznamují nejkrásnější čas v roce, alespoň z hlediska vnímání přírody.

Stavění malých stromků s barevnými plátěnými stuhami, takzvaných májek, bývalo od středověku běžně rozšířené. Tehdy se zvláště vysoký strom, jakým byla lípa, bříza, dub a podobně, nacházející se na okraji nebo uprostřed vesnice, ozdobil stuhami. Následně se kolem něj tančilo, hodovalo, věštilo a prováděly se nejrůznější obřady, které měly zajistit klid duším předků a plodnost polím. Tento zvyk se zachoval u Polabských Slovanů, přesněji u kmene Drevanů, kteří až do pokročilého novověku obývali oblast jihovýchodně od dnešního Hamburku.

Čtvrt měsíc (římské nony) a úplněk (římské idy)

Můj zvyk

Dnes tomuto období říkáme „ledoví muži“. Důležité je se po zimě důkladně očistit a vstoupit do krásného pozdního jara s jasnou myslí. V ruce nesu boby z předchozího roku, které vhodím do potoka a prosím duchy našich předků, ať už pokrevních nebo těch žijících na stejném místě, aby nám zachovali přízeň a pomohli udržovat věčný koloběh plodnosti přírody tím, že nás v našich osobních i společenských rozhodnutích navedou správným směrem. Jsou to jejich geny a jejich kultura, které společně určují naše chování, myšlenkové rámce a celkové zacházení s okolním světem.

Poté si umyju ruce a na vyvýšeném místě obětuji Mocnému pánovi, svému jmenovci Přemyslovi a dalším důležitým skutečným či bájným postavám, které mají pro mě zvláštní význam. Poté na sebe nechám působit zpěv ptactva, zvláště kukačky, a zeleň okolních kopců. Většinou mě v takové chvíli napadne nějaká zajímavá myšlenka nebo nápad na příběh.

Doba květu bezu

Sběr kvetoucího bezu vždy patřil k důležitým událostem v roce, neboť se jeho květy, kůra a pozdější plody používaly proti širokému množství neduhů. Bez byl ostatně sám spojován s předky a s podzemní říší, se kterou udržuje spojení svými kořeny. Toho se snažím využít i já.

Jedná se o významné období pro zemědělce, neboť po „ledových mužích a uplakané Žofii“ je možno vysazovat choulostivější rostliny. Zároveň má svátek Přemysl, což jako by nevědomky potvrzovalo myšlenku historika Dušana Třeštíka, který v Přemyslovi a Nezamyslovi viděl od doby bronzové známé indoevropské božské blížence, syny nebo pomocníky slunečního boha a bohyně úsvitu s hvězdou na čele. „Jejich“ svátek by tak byl předzvěstí velkého svátku spjatého se sluncem – letního slunovratu.

V tomto období se v Čechách z ještě nezralého obilí vařily kaše (podobně v keltské laténské době železné, u Římanů v antice apod.).

Měsíc červených jahod (červen) a léta (Mid Samonios)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Začátkem června přemýšlím, které ochranné a léčivé byliny bude letos potřeba nasbírat a nasušit.

Čtvrt měsíc (římské nony)

Můj zvyk

Začátkem června obcházím různá místa v okolní přírodě, která považuji za výjimečná. Začátek června je pro mě stále spjatý s pozorováním a sběrem divokých bylin. Především se obracím k Matce zemi, Pánovi lesů a Květinové dívce, které prosím o zachování zdraví v naší rodině. Stejně tak o to při sběru prosím samotné byliny.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

O červnovém úplňku čistím své domácí posvátné místo a veškeré smetí symbolicky vynáším ven ke kořenům velkého černého bezu.

Letní slunovrat

Můj zvyk

Letní slunovrat je pro mě osobně nejvýznamnějším svátkem, i když jeho projevy nejsou tak dramatické jako u zimního slunovratu. Po umytí rukou a rozdělání malého ohýnku se obracím především k Mocnému pánovi a Květinové dívce, které prosím o zdraví a štěstí. Připravím slunovratové koláčky nebo jiné pohoštění, které jim a své rodině obětuji. Nasbírám také byliny ze svých oblíbených míst v lese nebo ze zahrady a pověsím je na své domácí posvátné místo. Především se jedná o mou oblíbenou třezalku. Část z nasbíraných bylin nechám louhovat v medovině, kterou večer použiju na slavnostní úlitbu.

Doba květu lípy a nejstarší lidové zvyky

Letní slunovrat uzavíral oslavy přelomu jara a léta. Byl to svátek ohně a vody, čemuž napovídají názvy zachované ve slovanských jazycích (koupání, křesání). Jedná se o nejdelší den a nejkratší noc v roce, kterou lidé v minulosti často schválně probděli, zatímco zapálenými bylinami vykuřovali sebe a svá obydlí, pletli věnce, skákali přes ohně, který jim měl dodat sílu a ochránit je, a koupali se v řekách, potocích, jezerech a ranní rose. O letním slunovratu také sbírali byliny na další rok, především ty, které právě kvetly.

Lidé v minulosti vypozorovali, že v době začátku květu mají byliny jako třezalka, pelyněk, dobromysl a další největší moc. Dokonce se věřilo, že se v této době otevírají hory, aby vydaly své poklady, případně že kapradí kvete zlatým květem, který sloužil jako klíč k těmto pokladům. Během letního slunovratu se také jedlo pražmo, mladé pražené obilné zrno.

Období letního slunovratu symbolicky uzavírá odsluní, což je astronomická událost, při které je Slunce nejdále od Země. Nastává dva týdny po samotném letním slunovratu. Mezi letním slunovratem a odsluním většinou přichází několik deštivějších a chladnějších dní (svatojánské deště).

V této době také obvykle začínají kvést lípy, které v minulosti zdobily snad každou náves. Květy lípy příjemně prohřívají tělo, dají se pít místo čaje a používají se proti různým dýchacím potížím. Lípy kvetou až do července, který v některých slovanských jazycích získal jméno právě podle nich.

Měsíc květu lípy (lípen) a vůní (Mid Dumannios)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Začátek července věnuji procházkám s dětmi, případně návštěvě nějakého místa, ze kterého budou mít radost.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

O červencovém úplňku se obracím k Mocnému pánovi a dvěma bratrům, kterým říkám Přemysl a Nezamysl. Prosím je o načerpání síly, bystrou mysl a o pomoc při překonávání mých slabostí (komfortní zóny). Jedná se o osobní zamyšlení při procházce v lese, které pak volně přechází v následující zvyk při ubývajícím měsíci.

Ubývající měsíc

Můj zvyk

V červenci chodím na krátké procházky do lipových, dubových a habrových hájů v okolí, v nichž s dětmi stavíme malé domečky. Síla slunce je na vrcholu a začínají letní bouře. Proto prosím Bouřného pána a Mocného pána o zachování přízně. Prosím je, aby mi je mysl vykreslila ve snech a aby mi dodali inspiraci pro další tvorbu, práci a osobní život.

Na zahradě už kvetou proskurníky a topolovky, vysoké slézy, ze kterých sbírám květy a listy na zimu. Rostlinné slizy v nich obsažené pomáhají například proti kašli.

Měsíc srpu (srpen) a sklizně (Mid Rivros)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Novoluní v srpnu pro mě už souvisí s oslavou dožínek. Často v tento den sbírám a jím první sladkokyselé jeřabiny.

Čtvrt měsíc (římské nony)

Můj zvyk

V srpnu pokračuji sběrem bylin a různých plodů. Při sběru se obracím k Mocnému pánovi, z něhož se stává dárce úrody, dále pak podle počasí k Bouřnému pánovi, Květinové dívce, Matce zemi a nebeskému Pravdy pánovi.

Sklizeň a doba zralých bylin

Období vrcholného léta a postupné sklizně souviselo s určitou bázní před vedrem a bouřkami, nicméně zároveň to byl čas sběru bylin, které jsou v této době plné silic neboli těkavých pryskyřic/éterických olejů.

Můžeme si představovat, jak kdysi lidé sbírali podél cest a polí řebříček, pelyněk, čekanku, třezalku, chrpu, kopřivu a další rostliny, vázali je do snopů jako zralé obilí a vypravili se na vrchol zalesněné skály, odkud shlíželi na vlnící se obilné klasy a bouřkové mraky v dáli. Modlili se k bohům za dobré počasí, děkovali jim za úrodu a při sklizni nezapomínali na poli nechávat poslední snop obilí spolu s požehnanými bylinami, aby se do snopu uložila plodivá síla pro příští rok.

V minulosti se také věřilo, že byliny sesbírané v této době mají moc chránit před blesky a ohněm.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

V tento den sbírám tři byliny, které pro mě představují tři oblasti. První z nich je čekanka, která představuje nebe, další z nich pelyněk, který představuje zemi, a poslední kyprej vrbice, který představuje vody a v okolí vodních toků je u nás dosti hojný. V lužním lese poděkuji Květinové dívce, Mocnému pánovi a Pánovi lesů. Poté si z těchto bylin připravím nálev, který před spaním popíjím. Často se mi pak zdá nějaký zajímavý živý sen.

Ubývající měsíc

Můj zvyk

Koncem srpna se účastním různých oslav dožínek, trhů a dalších událostí v okolí. Obracím se především k Matce zemi a konkrétním bylinám, keřům a stromům, například jeřábům. Červené jeřabiny ve mně vyvolávají vzpomínky na předky, kteří už nejsou mezi námi.

Měsíc květu vřesu (vřesen) a omývání (Mid Anagantio)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Začátek září znamená nový rodinný a pracovní shon. Prosím tedy Mocného pána a Bouřného pána o hodně síly do tohoto období.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

Po sběru jablek a jiných plodů položím část z nich na své posvátné místo a poděkuji za úrodu. Připravím z nich jídlo podle středověké kuchařky, jídlo, které nabídnu rodině i představám bohů, například Mocnému pánovi a Květinové dívce úsvitu.

Sbíráme první šípky, které přes noc necháváme louhovat a ráno z nich připravujeme dětem a sobě zdravý nálev.

Slavnosti úrody kolem podzimní rovnodennosti

Podzimní rovnodennost byla pro staré Čechy jedním z nejdůležitějších svátků. Byl to čas bujarých oslav a děkování za bohatou sklizeň obilí, ovoce a zeleniny. Při jedné takové oslavě byl zabit Boleslavův bratr Václav. Peklo se pečivo a koláče tak velké, že se za ně lidé mohli schovat a přát si, aby příští rok také vidět nebyli. Tento zvyk známe ještě z nedávné doby například ze Slovenska, ale především to byl posvátný obřad Polabských Slovanů, hlavně Ránů obývajících ostrov Rujánu a jejich svatyně nacházející se na arkonském útesu směřujícím do hlubin Baltského moře.

Ránové si podrželi organizované slovanské náboženství až do roku 1168, kdy byla Rujána dobyta Dány. Doba kolem podzimní rovnodennosti je časem červených plodů, jejich sušení a uchovávání, případně výroby bylinných piv, vína, medoviny a jiných kvašených nápojů. Jelikož je jídla v této době dostatek, není divu, že si naši předkové přáli toto období pořádně oslavit, případně provádět různá bratrská zúčtování.

Měsíc říje (říjen) a chladu (Mid Ogronios)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Na procházkách mezi barevným listím hledám místo, kde bych mohl na chvíli přemýšlet. Když takové najdu, nasbírám si několik šípků nebo jiných plodů a přemýšlím nad tím, co jsem v tomto roce udělal dobře nebo naopak špatně a co bych na sobě mohl zlepšit.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

O říjnovém úplňku s rodinou navštívíme naše oblíbené studánky, z nichž si načerpáme vodu do lahví. Před zimou studánkám symbolicky poděkuji drobnými obětinami. Studánky vyčistíme od podzimního listí, které položíme kolem nich spolu se sušenými květy divokých bylin.

Osobně také nasbírám několik šípků, které spolu s vyslovenými přáními do studánky, potoka nebo řeky vhodím. Podobně jako jeřabiny jsou pro mě červené šípky spjaté s jiným světem předků, ale také například podobně jako hložinky nebo dřívější plody skalníku s Květinovou dívkou.

Měsíc padání listí (listopad) a mrholení (Mid Cutios)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Přes rok si většinou hrajeme s dětmi venku nebo v lese, v listopadu se už naopak více soustředíme na hry vevnitř, plnění různých úkolů a malování.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

Listopad je pro nás měsícem tajemných procházek lesem. Obracím se k Pánovi lesů a prosím ho o zachování zdraví a štěstí. Stejně tak prosím nebeského Pravdy pána, aby zima nebyla krutá a abychom ji zvládli po fyzické i psychické stránce. Nakonec dám drobnou obětinu v podobě usušených kopřivových semínek Matce zemi.

Měsíc zimy (Mid Giamonios)

Novoluní (římské kalendy)

Můj zvyk

Začátek prosince je ve znamení chystání zimní výzdoby a dárků. Také si přerovnávám oblečení, čistím tuniky a jiné vybavení. Podobné zvyky měli lidé i na našich vesnicích, neboť tma v prosinci nedovolovala lidem pracovat venku do večera. Proto se při světle svíček věnovali jiným činnostem, například předení a tkaní. Také si naši předci v tuto dobu vyprávěli pohádky.

Úplněk (římské idy)

Můj zvyk

O prosincovém úplňku se připravujeme na oslavy zimního slunovratu, chystáme dárky a přemýšlíme, jak přesně slunovrat a následné Vánoce oslavíme. Ještě jednou zkontroluji zásoby na zimu a poprosím Mocného pána, Matku zemi a Pravdy pána o jejich uchování. Tuto prosbu pronesu nad zapálenou medovou svíčkou.