„Dubový les má svou nezaměnitelnou podobu. Je to z toho důvodu, že je světlejší než les bukový, jedlový a často i lužní. Zvláště teplomilné doubravy na okrajích skalních strží, kde přechází v lesostepní pleše, vytváří nádherné bylinné patro. Tam se ve kmenech starých stromů vyvíjejí roháči, naši největší brouci. Na hlubších půdách tvoří duby spolu s habry takzvané dubohabřiny, už poněkud temnější lesy, kde duby svými větvemi sbírají sluneční světlo z výšin, zatímco habry se plazí pod nimi, rostou více do šířky, a nasávají světlo z mezer mezi duby.
Tyto habrové doubravy, které jsou na Křivoklátsku dodnes hojné, nazýváme hercynskými nebo černýšovými, neboť se krásný dvoubarevný černýš hajní pod nimi vyskytuje, stejně jako třeba bílá sasanka hajní. V hloubi lesa se pak duby vystřídají s buky, habry pak s lípami a javory, aby se postupně změnily v květnaté bučiny. Naopak směrem do údolí převáží kromě habrů, javorů a lip i jilmy a jasany, zatímco duby a buky ustoupí do pozadí a svou velmi řídkou přítomností uvolní prostor suťovým lesům.“ – Nejkrásnější cesta světa, Přemysl Lúa Černý
Mapa objevů pro dubový les
zadaných přes aplikaci Křivobjevy:
Data z Křivobjevů jsou dostupná pod licencí CC BY-SA 4.0
„Buď když nachovým kvítím jak ohněm lučiny svítí, zdálo se, že v mé dny plameny sluší i mně, nebo když květy a oheň mdlou barvu nemají nikdy, že pak ten obojí lesk upoutá diváků zrak, nebo že k veselí mému se hodí rozvernost noční: tato příčina třetí k pravdě as nejblíže má.“ Tak nám Publius Ovidius Naso, nebo spíše bohyně Flóra, v překladu Ivana Bureše, vysvětluje, proč dodnes období čarodějnic, římských Florálií, gaelského Bealtainu a následného května vlastně slavíme a zapalujeme ohně. V minulosti se přinejmenším od doby železné do vrcholného středověku k různým slavnostem využívaly právě dubové háje.
