Kdysi dávno, to byl svět ještě mladý a téměř bez života, držel pán slunce pána větru za pačesy. „Žádný bratr,“ pravil pán slunce nahlas, lehce popuzen, „ale zloděj je to! Mé mraky, můj dobytek!“ Před nimi seděl pán nebes a řádu světa. „Jdeš rovnou k věci,“ pravil pobaveně, „to se mi líbí.“ Pán větru se škodolibě pousmál. „Přece bys ho neposlouchal,“ řekl na svou obhajobu, „on je na světě už hezkých pár let, zatímco já se teprve narodil. Copak bych mu mohl krást mraky?“ Pán nebes se naoko zachmuřil. „Na svůj věk jsi pěkně výmluvný, nemyslíš?“ zeptal se, „proč bys tedy nemohl svému bratru odehnat a schovat mraky?“
Pán větru se začervenal. „Byla to jen taková hra,“ řekl s úsměvem a otočil se k pánovi slunce. „Tady,“ řekl, „lyra pro tebe. Vyzkoušej ji.“ Pán slunce si dar přebral, zahrál na lyru a v tu ránu se celý svět zahalil do líbezného ptačího zpěvu. Ve tváři se mu zračila radost. „Už je to tak,“ řekl pán nebes, „vítr vzniká působením slunce, jeho síly, ale má vlastní nepředvídanou moc. Díky větru vzniká zvuk a jedině díky vzduchu na Zemi zní tak líbezně.“ Pán slunce dal pánovi nebes za pravdu. Už nikdy více se na svého bratra nezlobil, naopak žili ve vzájemně shodě.
