Pak jsme si lámaly větvičky kvetoucího hlohu, trhaly jsme pryskyřníky a sasanky, a ani jsme se nenadály a byly jsme na místě. V zábavě nám cesta utekla, ani jsme si neuvědomily jak.
Hned jsme přikročily k oběti. Kousek od domu tam je skála s vrcholem zastíněným vavříny a platany, po obou stranách rostou myrtové keře a celá skála je pokryta břečťanem, který jako by srostl s povrchem kamene. Z trhliny vyvěrá pramen čisté vody. Pod skalním převisem je postaveno několik soch nymf a nad nimi se sklání Pán, jako by je poslouchal. Proti sochám jsme zřídily jednoduchý oltář, narovnaly jsme na něj polena a obětní koláče, zařízly jsme bílou slepici, pokropily jsme všechno medovinou, pálily jsme na ohníčku kadidlo a modlily se zbožně k nymfám a přinejmenším stejně zbožně k Afrodítě – prosily jsme, aby nám láska něco vynesla.
Po tom všem jsme dostaly chuť na pořádné jídlo. „Pojďme dovnitř,“ vyzvala nás Melissa, „a ulehněme ke stolu.“ „A to ne,“ odporovala jsem, „už s ohledem na tyto nymfy a na Pána. Nevidíš, jak smyslně se dívá? Rád by nás tu viděl rozjařené. Jen se podívej tady pod ty myrtové keře, jak je tu pěkně vlhko a jak se všude kolem pestří bujné kvítí. Raději bych si lehla do té husté trávy než v jídelně na koberce a měkké podušky. Při Diovi, tady v přírodě pod širým nebem bude hostina hezčí než někde ve městě v jídelně.“
– Alkifrón, z Listy hetér, přeložil Václav Bahník, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1970
