V lužním lese na okraji, v místech, kde potok tvoří meandr obklopující staré habry a olše, rozkvetly plicníky a křivatce. Tam jsem ležel mezi rostlinami a nechal se ovívat příjemným vánkem. Představoval jsem si, jak mě sluneční paprsky zbavují všech nemocí a trápení, jak mi věští pravdy o našem světě. Vítr a slunce jsou bratři. Sluneční pán chodí po boku dívky květin a úsvitu, která kam vkročí, tam se objeví jaro se spoustou vůní, chutí, písní a barev, květiny obklopené včelami a jejich sladkým darem, nektarem, pokrmem bohů. Pan lesů mě připoutá k sobě, malé dymnivky se probouzejí pod šlahouny břečťanu. Spím, představuji si a přemýšlím. 😌🌼
„Nemoh se žádný čas víc Venuši hodit než jaro: zjara je nádherná zem, zjara se zotaví luh, rostliny proráží půdu a vrcholky zdvíhají vzhůru, révová ratolest bobtná, pupence derou se ven. Venuše, bohyně krásy, jest hodna krásného jara, sdružena s Martem svým, jak tomu bylo a je. Na jaře káže i lodím zas vyplout na rodné moře, hrozeb nevlídné zimy nyní již nebát se nic.“ – Kalendář (Fasti), Publius Ovidius Naso, přeložil Ivan Bureš
