Jednou jsem u Tří pramenů spatřil v průzračných vodách stát tři víly. Vlasy každé z nich byly zdobeny mladými lipovými listy. Skrze jejich šaty prosvítaly lesní hlubiny a tajemství života. Povídaly si. Zdálo se, jako by o mně vůbec nevěděly. Když jsem přišel blíže, došlo mi, že věští budoucnost křivoklátskému kraji. Jejich slova splývala se zvukem pramenů a večerní písní kosa.
Ze záblesku posledních slunečních paprsků na vlnkách průzračné vody se sypaly malé lesklé oblázky. Prostřední víla je vzala do dlaní. Z lipových listů, které zdobily její světle hnědé vlasy, začaly v tu chvíli vyrůstat větve. A na těch větvích visely obrazy prastarých stromů, jejichž kořeny rostly do nepředstavitelných dálek a hloubek, dále říční ryby, ptáci a hmyz, kteří přišli o své domovy. Teprve na mnohem menších větvičkách, které byly na těch větších větvích bytostně závislé, jsem spatřil svou tvář a tváře všech těch, které jsem dobře znal.
